Duben 2017

Caroliina temná duše - 3.část

6. dubna 2017 v 20:41 | Veronika |  Příběhy

Po mé šouravé a pomalé cestě ze školy domů jsem se zastavila v kavárně, kde jsem si sedla a koupila si kafe. Zajímavě jsem se rozhlížela po kavárně, jako bych byla zvědavá na lidi, co tam také sedí. Najednou jsem zbystřila, jak v jednom koutě seděli 2 kluci, kteří se na mě usmívali a mávali mi. Ztratila jsem myšlenky a přemýšlela jsem, odkud se známe. Poté co jsem si projela paměť, zjistila jsem, že to byli moji nový spolužáci ze třídy. Na férovku jsem jim úsměv oplatila a otočila jsem se do okna a koukala na kolemjdoucí. Přemýšlela jsem, co budu celé odpoledne dělat abych z mysli vymámila mé deptající myšlenky o upírech. "Ahoj" mi zaklepala na rameno a pozdravila mě nějaká osoba. Trochu jsem se vylekala a otočila jsem se na toho, kdo mě právě pozdravil. Byl to jeden z kluků z mé nové třídy. "Copak tu děláš tak sama, tak opuštěná? Můžeme si přisednout k tobě, Caroline Stewensová?" V mé hlavě se najednou začali prohánět ty myšlenky jakto že si pamatovali mé jméno, když jsem tu nováček. "Já jsem většinou Vlk samotář" jsem jim s úsměvem na rtech odpověděla a oni se usmáli též. Posadili se vedle mě a začali se se mnou bavit. Jeden z nich se jmenoval Tyler, ten, který mi zaklepal na rameno. Byl to pohledný kluk, hnědé vlasy sčesané na stranu, hnědé oči a krásný úsměv. Druhý se jmenoval Leonard, který vypadal tak trošku jako přebarvený Ken, měl pronikavě modré oči, černé vlasy po stranách vyholené a ofinu. V hlavě jsem myslela na to, abych jim hned při prvním pokecu neprozradila o mé budoucí schopnosti. Musela jsem držet jazyk za zuby, jinak bych se musela jedině ukamenovat k smrti. "Hodně se mi líbíš, Carol, proto jsem tě musel oslovit" mi řekl Tyler s úsměvem na rtech. "To nemůže být pravda, Tayi" jsem mu odpověděla a v duchu jsem si myslela, že se začnu červenat. Koukla jsem se na Lea a ten se koukal někam úplně jinam, v očích měl vraždící pohled, ale na povrchu vypadal zcela normálně. Ale jak jsem to mohla hned napoprvé poznat co jeho oči prozrazují? Zas se do mě vloudila ta myšlenka o upírech, jestli těch schopností nemají náhodou víc. "Kluci, já asi už půjdu, musím jít aby mě teta nehledala a nemyslela si o mě zlé věci. Ráda jsem Vás viděla" jsem odvětila klukům a pomalu jsem se zvedala ze židle. "Počkej, já bych se chtěl rozloučit" mi chytíce za rameno usedával Tyler zpátky na židli. Otočila jsem se na Tylera s podivuhodným výrazem a zeptala jsem se ho, jak to myslí. "Tak si stoupnem, ve stoje to jde mnohem lépe" mi odvětil a vstal. Také jsem vstala a on mě z ničehonic obejmul. Poprvé v životě mě takhle někdo krásně obejmul, v srdci jsem cítila pocit bezpečí, něhy a přátelství, ale moje mysl to tomu nechtěla dovolit. Měla jsem ještě větší obavy s tím, že za rok až se ze mě stane upír, tak že Taye a Lea zabiju. Ne, jsem si v duchu řekla. Po objetí s Taylerem jsem ani nedořekla slovo Ahoj a Tyler se mě zeptal: "A pusu dostat mohu? Od takové půvabné krásné slečny?". Trochu jsem se nad tou jeho větou zarazila a podívala jsem se na Taye. Ani jsem mu neodpověděla a řekla jsem ahoj a šla jsem. Po cestě jsem myslela furt na to, proč ode mě chtěl pusu. V duchu jsem si říkala: "Jestli se ti líbim, nemusíš mě hned líbat". Když jsem konečně dorazila domů, vítala mě teta ve dveřích. "Tak jak se ti líbilo první den v nové škole?" se mě s úsměvem na rtech zeptala. "Jo, všechno bylo v pohodě, jen jsem měla pocit nedostatku slovní zásoby" jsem tetě odpověděla a obejmula jsem jí. Najednou mi v mozku přejížděli takové věci, že v tetino objetí nejsem tak šťastná, že v Taylorově objetí jsem měla divné mžiky a cítila jsem se mnohem líp. Myslela jsem si, že to bude láska, ale lásku já nechci, prostě ne. Šla jsem do pokoje a hodila jsem s sebou na postel. Nevěděla jsem proč, ale před očima jsem najednou místo upírů měla Tylera a jeho krásné oči s ještě krásnějším úsměvem. Trochu jsem se pousmála, ale pak jsem zamžourala očima, že na to myslet zrovna nechci. Nepřešlo mě to ani do večera, když jsem ho pořád měla před sebou a nemohla jsem odolat tomu, že jsem první den na Vysoké škole poznala tak neodolatelného mladého medvídka. "Ne, už dost" jsem zakřičela z mých myšlenek a otočila jsem se na okno. Vstala jsem a šla jsem k tomu oknu. Koukala jsem se na ulici, jestli mě náhodou ten kluk nesledoval, ale ne. Na ulici nebyla ani noha. Koukla jsem se do dáli a najednou jsem měla depresi. Depresi z nedostatku útěchy mého srdce, z nedostatku bezpečí. V tu chvíli jako by se mi v mozku přetočil film, myslela jsem zase nad tím, jak budu za rok jako upírka vypadat. Pořád mě ty myšlenky pohlcovali stále víc a víc a nevěděla jsem co s tim. Před rokem jsem i kvůli tomu navštívila psychiatra, ale ani ten mi nedokázal pomoci. Byla jsem na dně.
.
Jak se vám líbila 3.část? :-) Pokračování příště.. :-)

Caroliina temná duše - 2.část

4. dubna 2017 v 17:29 | Veronika |  Příběhy

Po cestě do školy jsem přemýšlela o tom, jaký to tak musí být stát se upírkou. Neměla jsem ještě furt na to slov, styděla a bála jsem se to někomu říkat, jen teta o tom věděla. Když jsem přišla před budovu školy, stály tam kolem neznámé cizí tváře holek a kluků, kteří také se mnou budou absolvovat Vejšku. Nástup byl před školou, kde nové žáky slavnostně uvítal ředitel a učitelé vysokoškolského sboru. Když nás zařadili každý do svých tříd, měla jsem obavy, kolik nás tam bude a jestli budu moct se tam s někým seznámit. Všichni se tam bavili, jelikož byla většina z nich místní a na mě jen tak pokukovali se zájmem se se mnou nebavit. Po dlouhém ředitelově přivítáním jsme každá skupinka šli do svých tříd, kde jsme si sami určili místo k sezení. Samozřejmě já mezi prvníma jsem okamžitě šla do zadní lavice u okna, kde se v průběhu hodin mohu slastně koukat z okna na ulici, kde škola stála. Když jsem dosedla, chviličku na to přišla k mé lavici jedna z dívek a zeptala se mě, jestli si může přisednout. S upřímným pohledem jsem ji odpověděla že ano a začala jsem se rozhlížet po třídě. Za chvilku do mě ta spolusedící šťouchla, chtěla se seznámit, jmenovala se Kirsten. Po seznámení se mě s úsměvem na tváři zeptala odkud jsem, že mě ještě v tomhle městě nikdy neviděla. Když jsem ji odpověděla, že jsem z druhého konce zeměkoule, mlčky se zarazila. Nenápadně se mě zeptala na další otázku, proč jsem se sem takovouhle dálku přestěhovala a ve mě se to začalo docela bouřit a stahovat strachem, tak jsem ji zalhala, že mi umřeli rodiče a že jsem tady u tety. Ona můj kec zlhtla a začala mi odpouštět za optání. V klidu jsem ji odpověděla, že se nic neděje a se smutkem v obličeji a malýma slzama v koutku očí jsem se otočila zpět na okno. Zahleděla jsem se na strom, stojící před budovou školy jak jeho listy tančí ve větru a houpají se ze strany na stranu. Opět se ve mě hnula ta myšlenka o upírech a měla jsem opět strach z toho, co se se mnou za rok stane. V průběhu školy jsem na to myslela neustále, takže jsem ani moc nevnímala, co nám náš nový třídní učitel říká. Když jsem se ale ohlédla za jeho hlasem, který říká mé jméno, probudila jsem se ze svého snění a začala jsem se červenat stydlivostí. Se strachem jsem se ho optala, co se děje a on mi s úsměvem odpověděl: "Tak se nám představ, Carolino". Začervenala jsem se ještě víc s pocitem nedostatku mé slovní zásoby a vstala jsem. V hlavě se mi honila spousta myšlenek, jak zaujmout svými prvními slovy přednesené před svým novým školním kolektivem. Začala jsem jako typický člověk se svým jménem a příjmením. "Ahoj, jmenuji se Carolina Stewensová, je mi 18 let a přestěhovala jsem se sem z druhého konce světa". Při mém povídání jsem se trochu zarazila, protože už jsem nevěděla co dál říci. Učitel se na mě koukal a se zájmem mi řekl: "No a dál? Žáky a i mě zajímají nové studentky, chlapce obzvlášť". Rozhlédla jsem se pomalu po třídě po každém klukovi, který tam seděl a všichni na mě s flirtovacím pohledem upřeně koukali. Poté jsem se otočila zpět na učitele a odpověděla jsem mu "Ale já už nevím, co dál o sobě říci". Učitel se pořád na mě koukal s tim jeho úsměvem na rtech a odpověděl mi "To nevadí, Carol, tak se posaď". Když jsem se posadila, prohrábla jsem si vlasy a dala jsem si ruku pod bradu, abych se mohla nějak opřít. Potřebovala jsem někomu říct své myšlenky, své hrozby co mi v budoucnu hrozí, vše co mám na srdci, ale nemohla jsem to říct nikomu. Rychle jsem sáhla do lavice, kam jsem si šoupla svůj nově koupený diář, který chci aby mi sloužil jako Deníček a začala jsem do něj psát mé myšlenky o škole.
1.Září 2019
"Milý deníčku,
dnešní první strávený den ve škole je opravdu strašný. Před novým kolektivem se cítim nesvá, opuštěná, divná. Nevím si rady co mám dělat. V hlavě mi pořád běhají myšlenky o upírech a strachy mi požírá myšlenka, co se se mnou za rok stane za monstrum. Chci se někomu vyzpovídat, co mám na srdci, ale nejde to. Nikoho tu neznám a nevím, komu bych to řekla. Proto to píšu sem, abych si uložila aspoň někam své myšlenky. Nejradši bych si někde vykopala hrob a řekla bych někomu ze spolužáků, ať mě zakope. Ale ne, nejde to. Snad to brzy poleví a nebudu mít z toho takové obavy."

Po napsání svých myšlenek do deníčku jsem ho zavřela. Konečně zkončila škola a já si mohla v klidu odejít domů.
.
Jak se Vám líbí 2.část? :-) Chtěla bych Všem poděkovat za tak skvělé komentáře u předchozí části příběhu, moc si toho vážím a budu se těšit na další vaše skvělé komentáře, zahřálo mě to hodně u srdce.