Caroliina temná duše - 2.část

4. dubna 2017 v 17:29 | Veronika |  Příběhy

Po cestě do školy jsem přemýšlela o tom, jaký to tak musí být stát se upírkou. Neměla jsem ještě furt na to slov, styděla a bála jsem se to někomu říkat, jen teta o tom věděla. Když jsem přišla před budovu školy, stály tam kolem neznámé cizí tváře holek a kluků, kteří také se mnou budou absolvovat Vejšku. Nástup byl před školou, kde nové žáky slavnostně uvítal ředitel a učitelé vysokoškolského sboru. Když nás zařadili každý do svých tříd, měla jsem obavy, kolik nás tam bude a jestli budu moct se tam s někým seznámit. Všichni se tam bavili, jelikož byla většina z nich místní a na mě jen tak pokukovali se zájmem se se mnou nebavit. Po dlouhém ředitelově přivítáním jsme každá skupinka šli do svých tříd, kde jsme si sami určili místo k sezení. Samozřejmě já mezi prvníma jsem okamžitě šla do zadní lavice u okna, kde se v průběhu hodin mohu slastně koukat z okna na ulici, kde škola stála. Když jsem dosedla, chviličku na to přišla k mé lavici jedna z dívek a zeptala se mě, jestli si může přisednout. S upřímným pohledem jsem ji odpověděla že ano a začala jsem se rozhlížet po třídě. Za chvilku do mě ta spolusedící šťouchla, chtěla se seznámit, jmenovala se Kirsten. Po seznámení se mě s úsměvem na tváři zeptala odkud jsem, že mě ještě v tomhle městě nikdy neviděla. Když jsem ji odpověděla, že jsem z druhého konce zeměkoule, mlčky se zarazila. Nenápadně se mě zeptala na další otázku, proč jsem se sem takovouhle dálku přestěhovala a ve mě se to začalo docela bouřit a stahovat strachem, tak jsem ji zalhala, že mi umřeli rodiče a že jsem tady u tety. Ona můj kec zlhtla a začala mi odpouštět za optání. V klidu jsem ji odpověděla, že se nic neděje a se smutkem v obličeji a malýma slzama v koutku očí jsem se otočila zpět na okno. Zahleděla jsem se na strom, stojící před budovou školy jak jeho listy tančí ve větru a houpají se ze strany na stranu. Opět se ve mě hnula ta myšlenka o upírech a měla jsem opět strach z toho, co se se mnou za rok stane. V průběhu školy jsem na to myslela neustále, takže jsem ani moc nevnímala, co nám náš nový třídní učitel říká. Když jsem se ale ohlédla za jeho hlasem, který říká mé jméno, probudila jsem se ze svého snění a začala jsem se červenat stydlivostí. Se strachem jsem se ho optala, co se děje a on mi s úsměvem odpověděl: "Tak se nám představ, Carolino". Začervenala jsem se ještě víc s pocitem nedostatku mé slovní zásoby a vstala jsem. V hlavě se mi honila spousta myšlenek, jak zaujmout svými prvními slovy přednesené před svým novým školním kolektivem. Začala jsem jako typický člověk se svým jménem a příjmením. "Ahoj, jmenuji se Carolina Stewensová, je mi 18 let a přestěhovala jsem se sem z druhého konce světa". Při mém povídání jsem se trochu zarazila, protože už jsem nevěděla co dál říci. Učitel se na mě koukal a se zájmem mi řekl: "No a dál? Žáky a i mě zajímají nové studentky, chlapce obzvlášť". Rozhlédla jsem se pomalu po třídě po každém klukovi, který tam seděl a všichni na mě s flirtovacím pohledem upřeně koukali. Poté jsem se otočila zpět na učitele a odpověděla jsem mu "Ale já už nevím, co dál o sobě říci". Učitel se pořád na mě koukal s tim jeho úsměvem na rtech a odpověděl mi "To nevadí, Carol, tak se posaď". Když jsem se posadila, prohrábla jsem si vlasy a dala jsem si ruku pod bradu, abych se mohla nějak opřít. Potřebovala jsem někomu říct své myšlenky, své hrozby co mi v budoucnu hrozí, vše co mám na srdci, ale nemohla jsem to říct nikomu. Rychle jsem sáhla do lavice, kam jsem si šoupla svůj nově koupený diář, který chci aby mi sloužil jako Deníček a začala jsem do něj psát mé myšlenky o škole.
1.Září 2019
"Milý deníčku,
dnešní první strávený den ve škole je opravdu strašný. Před novým kolektivem se cítim nesvá, opuštěná, divná. Nevím si rady co mám dělat. V hlavě mi pořád běhají myšlenky o upírech a strachy mi požírá myšlenka, co se se mnou za rok stane za monstrum. Chci se někomu vyzpovídat, co mám na srdci, ale nejde to. Nikoho tu neznám a nevím, komu bych to řekla. Proto to píšu sem, abych si uložila aspoň někam své myšlenky. Nejradši bych si někde vykopala hrob a řekla bych někomu ze spolužáků, ať mě zakope. Ale ne, nejde to. Snad to brzy poleví a nebudu mít z toho takové obavy."

Po napsání svých myšlenek do deníčku jsem ho zavřela. Konečně zkončila škola a já si mohla v klidu odejít domů.
.
Jak se Vám líbí 2.část? :-) Chtěla bych Všem poděkovat za tak skvělé komentáře u předchozí části příběhu, moc si toho vážím a budu se těšit na další vaše skvělé komentáře, zahřálo mě to hodně u srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 4. dubna 2017 v 22:18 | Reagovat

Opět další díl. A velmi povedený. Ach jak já se těším na pokračování :)

2 Elis Elis | Web | 5. dubna 2017 v 20:37 | Reagovat

Hezky se děj rozjíždí, jsem zvědavá co bude dál...

3 Aliss Aliss | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 21:29 | Reagovat

Super díl :) Už se nemohu dočkat dalšího :) Zajímá mě také, jestli vznikne mezi Carolinou a Kirsten přátelství nebo se budou nenávidět :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama