Caroliina temná duše - 3.část

6. dubna 2017 v 20:41 | Veronika |  Příběhy

Po mé šouravé a pomalé cestě ze školy domů jsem se zastavila v kavárně, kde jsem si sedla a koupila si kafe. Zajímavě jsem se rozhlížela po kavárně, jako bych byla zvědavá na lidi, co tam také sedí. Najednou jsem zbystřila, jak v jednom koutě seděli 2 kluci, kteří se na mě usmívali a mávali mi. Ztratila jsem myšlenky a přemýšlela jsem, odkud se známe. Poté co jsem si projela paměť, zjistila jsem, že to byli moji nový spolužáci ze třídy. Na férovku jsem jim úsměv oplatila a otočila jsem se do okna a koukala na kolemjdoucí. Přemýšlela jsem, co budu celé odpoledne dělat abych z mysli vymámila mé deptající myšlenky o upírech. "Ahoj" mi zaklepala na rameno a pozdravila mě nějaká osoba. Trochu jsem se vylekala a otočila jsem se na toho, kdo mě právě pozdravil. Byl to jeden z kluků z mé nové třídy. "Copak tu děláš tak sama, tak opuštěná? Můžeme si přisednout k tobě, Caroline Stewensová?" V mé hlavě se najednou začali prohánět ty myšlenky jakto že si pamatovali mé jméno, když jsem tu nováček. "Já jsem většinou Vlk samotář" jsem jim s úsměvem na rtech odpověděla a oni se usmáli též. Posadili se vedle mě a začali se se mnou bavit. Jeden z nich se jmenoval Tyler, ten, který mi zaklepal na rameno. Byl to pohledný kluk, hnědé vlasy sčesané na stranu, hnědé oči a krásný úsměv. Druhý se jmenoval Leonard, který vypadal tak trošku jako přebarvený Ken, měl pronikavě modré oči, černé vlasy po stranách vyholené a ofinu. V hlavě jsem myslela na to, abych jim hned při prvním pokecu neprozradila o mé budoucí schopnosti. Musela jsem držet jazyk za zuby, jinak bych se musela jedině ukamenovat k smrti. "Hodně se mi líbíš, Carol, proto jsem tě musel oslovit" mi řekl Tyler s úsměvem na rtech. "To nemůže být pravda, Tayi" jsem mu odpověděla a v duchu jsem si myslela, že se začnu červenat. Koukla jsem se na Lea a ten se koukal někam úplně jinam, v očích měl vraždící pohled, ale na povrchu vypadal zcela normálně. Ale jak jsem to mohla hned napoprvé poznat co jeho oči prozrazují? Zas se do mě vloudila ta myšlenka o upírech, jestli těch schopností nemají náhodou víc. "Kluci, já asi už půjdu, musím jít aby mě teta nehledala a nemyslela si o mě zlé věci. Ráda jsem Vás viděla" jsem odvětila klukům a pomalu jsem se zvedala ze židle. "Počkej, já bych se chtěl rozloučit" mi chytíce za rameno usedával Tyler zpátky na židli. Otočila jsem se na Tylera s podivuhodným výrazem a zeptala jsem se ho, jak to myslí. "Tak si stoupnem, ve stoje to jde mnohem lépe" mi odvětil a vstal. Také jsem vstala a on mě z ničehonic obejmul. Poprvé v životě mě takhle někdo krásně obejmul, v srdci jsem cítila pocit bezpečí, něhy a přátelství, ale moje mysl to tomu nechtěla dovolit. Měla jsem ještě větší obavy s tím, že za rok až se ze mě stane upír, tak že Taye a Lea zabiju. Ne, jsem si v duchu řekla. Po objetí s Taylerem jsem ani nedořekla slovo Ahoj a Tyler se mě zeptal: "A pusu dostat mohu? Od takové půvabné krásné slečny?". Trochu jsem se nad tou jeho větou zarazila a podívala jsem se na Taye. Ani jsem mu neodpověděla a řekla jsem ahoj a šla jsem. Po cestě jsem myslela furt na to, proč ode mě chtěl pusu. V duchu jsem si říkala: "Jestli se ti líbim, nemusíš mě hned líbat". Když jsem konečně dorazila domů, vítala mě teta ve dveřích. "Tak jak se ti líbilo první den v nové škole?" se mě s úsměvem na rtech zeptala. "Jo, všechno bylo v pohodě, jen jsem měla pocit nedostatku slovní zásoby" jsem tetě odpověděla a obejmula jsem jí. Najednou mi v mozku přejížděli takové věci, že v tetino objetí nejsem tak šťastná, že v Taylorově objetí jsem měla divné mžiky a cítila jsem se mnohem líp. Myslela jsem si, že to bude láska, ale lásku já nechci, prostě ne. Šla jsem do pokoje a hodila jsem s sebou na postel. Nevěděla jsem proč, ale před očima jsem najednou místo upírů měla Tylera a jeho krásné oči s ještě krásnějším úsměvem. Trochu jsem se pousmála, ale pak jsem zamžourala očima, že na to myslet zrovna nechci. Nepřešlo mě to ani do večera, když jsem ho pořád měla před sebou a nemohla jsem odolat tomu, že jsem první den na Vysoké škole poznala tak neodolatelného mladého medvídka. "Ne, už dost" jsem zakřičela z mých myšlenek a otočila jsem se na okno. Vstala jsem a šla jsem k tomu oknu. Koukala jsem se na ulici, jestli mě náhodou ten kluk nesledoval, ale ne. Na ulici nebyla ani noha. Koukla jsem se do dáli a najednou jsem měla depresi. Depresi z nedostatku útěchy mého srdce, z nedostatku bezpečí. V tu chvíli jako by se mi v mozku přetočil film, myslela jsem zase nad tím, jak budu za rok jako upírka vypadat. Pořád mě ty myšlenky pohlcovali stále víc a víc a nevěděla jsem co s tim. Před rokem jsem i kvůli tomu navštívila psychiatra, ale ani ten mi nedokázal pomoci. Byla jsem na dně.
.
Jak se vám líbila 3.část? :-) Pokračování příště.. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 6. dubna 2017 v 23:38 | Reagovat

Verú, děkuji za komentík u 25. části příběhu a 26 pokračování je už publikované...

2 Elis Elis | Web | 6. dubna 2017 v 23:42 | Reagovat

Páni, tvůj příběh má grady, mám ráda upíry a to, jak to s nimi je, kdy se promění atd., to je tak skutečně, nebo je to jenom součást děje...

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 8. dubna 2017 v 10:57 | Reagovat

Dokonalý, já to žeru :)
Těším se na další díl :D

4 Andey Andey | Web | 11. dubna 2017 v 20:08 | Reagovat

Už se těším na další pokračování a zajímá mě, co se stane, až se promění v upírku.
Vážně dobrý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama